Pokud se podíváme do občanského zákoníku na možnosti zastupování seniora, kterými můžeme naše blízké účinně chránit před řadou situací, ve kterých se pod tlakem (ať už subjektivním nebo objektivním) mohou rozhodnout tak, že si svým jednáním nebo naopak nečinností způsobí problémy.
Zkusme se na ně ve stručnosti podívat.
Optimální variantu zastupování seniora je pak rozhodně dobré konzultovat ještě s právníkem.
- Plná moc (pro konkrétní úkon nebo sérii právních úkonů)
- Nápomoc při rozhodování (soudem stanovený institut podpory)
- Zastupování členem domácnosti
- Opatrovnictví bez omezení svéprávnosti
- Opatrovnictví s omezením svéprávnosti
1. Plná moc
Vztah: Zmocnitel (senior) a zmocněnec (ten, kdo jej zastupuje)
Plná moc je jednostranný právní úkon, kterým zmocnitel demonstruje, že dává možnost jinému, aby za něj právně jednal. Plná moc může být v některých případech i ústní, v případě sporu o rozsah zmocnění a jeho překročení nastává problém při dokazování.
Písemná plná moc musí obsahovat vymezení účastníků, vymezení zmocnění, datum a podpis zmocnitele. V některých případech zákon požaduje, aby podpis zmocnitele byl úředně ověřen, například při převodu nemovitosti. Podpis zmocněnce není nezbytný.
Plná moc může být udělena pouze pro určitý úkon, pro přesně vymezené řízení na neurčitý počet úkonů v něm, anebo jako generální plná moc pro jakákoliv jednání. Plná moc může být udělena jedné a více osobám (jen je třeba stanovit, zda a kdy mohou jednat za zastoupeného společně, nebo zvlášť.
V řízeních nejen před orgány státní správy může osobu zastoupit, pokud to zákon nevylučuje, jak obecný zmocněnec, tj. osoba bez právnického vzdělání, která není advokátem, notářem, patentovým zástupcem, exekutorem, tak advokát či advokátní koncipient.
Zmocněnec svým jednáním zavazuje zmocnitele pouze v tom rozsahu, ve kterém byl od zmocnitele pověřen. Pokud by zmocněnec rozsah zmocnění překročil, a zmocnitel jeho jednání bez zbytečného odkladu neschválil, byl by zavázán pouze zmocněnec. Proto je vhodné rozsah zmocnění co nejpřesněji vymezovat dohodou v plné moci.
Zmocněnec nemůže zastoupit zmocnitele při úkonech, které musí vykonat osobně (popisuje vlastní zážitky nebo jednání, např. při výslechu svědka u soudu).
2. Nápomoc při rozhodování
Vztah: podporovaný (senior) a podpůrce (poradce)
Podporovaný (senior) si zvolí svého poradce = podpůrce, který mu pomáhá se rozhodovat v konkrétních oblastech života. Podporovaný může mít i více podpůrců (sourozence, kamarády). Jejich počet zákon nijak neomezuje.
Podpůrce nikdy nerozhoduje sám, ani není oprávněn za podporovaného jednat samostatně. K samostatnému jednání už potřebuje plnou moc od podporovatele. Jeho rolí je pouze asistovat a pomáhat. Konečná rozhodnutí činí podporovaný sám.
Co je třeba udělat:
Podpůrce s podporovaným uzavřou smlouvu o nápomoci, kde si určí rozsah podpory. Ve smlouvě je třeba jasně označit podpůrce a podporovaného. Tuto smlouvu musí schválit soud.
Smlouvou se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami (§ 46 odst. 1 OZ).
Ve smlouvě mohou být přímo vymezena právní jednání, při kterých bude podpůrce podporovanému asistovat (např. při vyřizování sociálních dávek, důchodu, při stavebním řízení, při jednání s bankou atd.). Jestliže takové vymezení chybí, platí, že se nápomoc vztahuje na všechna právní jednání.
Smlouvu o nápomoci musí schválit soud a nabývá účinnosti dnem jejího schválení. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného (§ 46 odst. 2 OZ).
Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním. Nesmí jej tak např. nutit k uzavření nevýhodné smlouvy, k odstěhování se do pobytového zařízení sociálních služeb apod. Také se nesmí na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit. Při plnění svých povinností postupuje podpůrce v souladu s rozhodnutími podporovaného.
V čem může soudem schválená smlouva o Nápomoci při rozhodování pomoci?
Pokud například podporovaný uzavře nevýhodnou smlouvu s nějakou společností a jednal přitom v duševní poruše (tj. neporozuměl následkům smlouvy), a jednal přitom bez podpory, ačkoli má uzavřenu smlouvu o Nápomoci při rozhodování, může podpůrce namítnout neplatnost této smlouvy.
2. Zastoupení členem domácnosti
Zastoupení členem domácnosti se trochu podobá plné moci, ale rozhoduje o něm soud. Zastoupený (senior) může mít více zástupců pro konkrétní oblasti každodenního života. Jejich počet zákon nijak neomezuje.
Zastoupení členem domácnosti se vztahuje pouze na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. „Obvyklost“ určité záležitosti závisí na konkrétním člověku a jeho situaci.
Chodí-li důchod nebo příspěvek na péči na účet zastoupeného, vztahuje se na nakládání s těmito prostředky pravidlo o příjmech, a tedy i pravidlo o obvyklosti. Určitě tak může zástupce zaplatit z účtu nájem, inkaso, platby za úhrady ve službě apod.
Obvyklou záležitostí nebude prodej nemovitosti zastoupeného, koupě automobilu apod. Pro tyto případy je třeba ustanovit opatrovníka pro konkrétní záležitost (např. uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti).
Zástupce je obecně povinen pečovat o zdravotní stav zastoupeného, nicméně není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky. To kupříkladu znamená, že zástupce nemůže vydat souhlas s lékařskými úkony, které by znamenaly či potenciálně mohly znamenat pro zastoupeného trvalé následky, např. určitá operace.
Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich a zastoupenému nevzniknou z takového jednání žádné závazky.
Co je třeba udělat:
Podpůrce s podporovaným uzavřou dohodu o zastupování členem domácnosti, kde si určí rozsah zastupování. V dohodě je třeba jasně označit zastupovaného a zástupce. Dohoda musí splnit níže uvedené podmínky. Dohodu musí schválit soud (§ 50 OZ).
Podmínky, za kterých je možné uzavřít smlouvu o zastoupení členem domácnosti
- Duševní porucha, která brání člověku samostatně právně jednat
Zastoupení členem domácnosti lze využít zejména tam, kdy nebude stačit pouze podpora druhé osoby, ale zastupovaný bude potřebovat někoho, kdo může případně jednat i za něj (závažnější duševní porucha působí velké obtíže při rozhodování nebo úplně brání samostatnému právnímu jednání). - Zletilost
- Absence jiného typu již definovaného zástupce
- Existence příbuzného nebo osoby, která s člověkem žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň 3 roky**
- Uzavření dohody o zastoupení mezi člověkem a osobou uvedenou v bodě 4
K zastoupení členem domácnosti stačí ústní dohoda. Zákon vyžaduje, aby zástupce dal zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlil povahu a následky zastoupení. Musí tak učinit takovým způsobem, aby byl zastoupený s to pochopit podstatu, lze-li to rozumně požadovat. Zastoupený má právo zastoupení odmítnout, potom zastoupení nevzniká. K odmítnutí stačí, aby osoba měla schopnost toto odmítnutí projevit.
Protože zastoupení členem domácnosti je zákonem vázáno na schopnost člověka zastoupení odvolat, není tato alternativa vhodná u seniorů, kteří trpí demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Pro tyto osoby bude daleko vhodnější využít např. alternativu opatrovníka bez omezení. - Schválení této dohody soudem
V případě dohody o zastoupení členem domácnosti se vyžaduje schválení ze strany soudu (§ 50 OZ). Soud před vydáním rozhodnutí vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného. Může např. navštívit budoucího zastoupeného u něho doma nebo v zařízení, kde bydlí, může si předvolat zástupce a zjistit okolnosti, proč zastoupení vzniká.
V čem může soudem schválená smlouva o Nápomoci při rozhodování pomoci?
Pokud zastupovaný uzavře nevýhodnou smlouvu s nějakou společností, jednal přitom v duševní poruše (tj. neporozuměl následkům smlouvy), a jednal bez svého zástupce, ačkoli má uzavřenu dohodu o Zastupování členem domácnosti, může zástupce namítnout neplatnost této smlouvy.
3. Opatrovnictví bez omezení svéprávnosti
Vztah: Opatrovanec (senior) a opatrovník (zástupce při právních úkonech)
Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv obtíže, může soud jmenovat na jeho vlastní návrh opatrovníka, a ve shodě s tímto návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh opatrovance pak soud opatrovníka i odvolá (§ 469 OZ).
Tato forma opatrovnictví míří především na situace, kdy není obava, že by osobě vznikla újma jeho aktivním jednáním, ale spíše opomenutím některé úkony učinit (např. žádost o sociální dávky).
Návrh o opatrovnictví musí soudu podat žadatel o opatrovníka (budoucí opatrovanec). Řízení je rychlejší než při omezení svéprávnosti, bez rozsáhlého dokazovaní.
V případech opatrovnictví bez omezení svéprávnosti se předpokládá, že opatrovanec bude při správě svých právních záležitostí potřebovat spíše nižší podporu a pomoc ze strany opatrovníka. Proto zákon stanovuje, že opatrovník by měl jednat zpravidla společně s člověkem, kterého zastupuje. V případě, že za opatrovance jedná samostatně, musí postupovat v souladu s vůlí člověka. Nelze-li v těchto případech vůli člověka zjistit, je povinen se s návrhem obrátit na soud, který rozhodne.
Co je třeba udělat:
Budoucí opatrovanec požádá soud o přidělení opatrovníka, který opatrovance v záležitostech, ve kterých je omezen k právnímu jednání, zastupuje. Nejčastějším opatrovníkem bývá osoba blízká*. Pokud dotyčný žádnou osobu blízkou nemá, může soud jmenovat veřejného opatrovníka (obec). Opatrovník má zákonem stanovené povinnosti (viz níže)
V čem může soudem schválená smlouva o Nápomoci při rozhodování pomoci?
Pokud zastupovaný uzavře nevýhodnou smlouvu s nějakou společností, jednal přitom v duševní poruše (tj. neporozuměl následkům smlouvy), a jednal bez opatrovníka, může opatrovník namítnout neplatnost této smlouvy.
4. Opatrovnictví s omezením svéprávnosti
Vztah: Opatrovanec (senior) a opatrovník (zástupce při právních úkonech)
Co je to svéprávnost
Svéprávnost nijak nesouvisí s tím, zda člověk má nebo nemá práva. Jde o možnost a způsob výkonu těchto práv - tedy vlastním projevem vůle se zavazovat k povinnostem a nabývat práv. Svéprávnost definuje § 15 odst. 2 občanského zákoníku takto: „Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).“
Skutečnost, že člověk je fakticky neschopný samostatně činit právní jednání, např. je upoután na lůžko a zcela závislý na pomoci druhých osob, tedy ještě neznamená, že je „nesvéprávný“, ačkoli v běžném životě může podobný názor zaznít.
Soud může způsobilost k právním jednáním upravit několika způsoby, podle toho, zda o pomoc a ochranu žádá sám žadatel anebo v některých případech budoucí opatrovník (viz níže).
Omezení ve svéprávnosti je nejrestriktivnější nástroj ochrany člověka s duševním postižením. Mělo by se tedy jednat o výjimečný nástroj. Rozhodnout o omezení svéprávnosti může pouze soud, na základě pevně stanovených podmínek (§ 55 a § 57 občanského zákoníku)
Omezení svéprávnosti může soud stanovit na maximální dobu 3 let. Omezit svéprávnost lze samozřejmě i na kratší časový úsek, například šest měsíců nebo jeden rok.
Při omezení svéprávnosti stanoví soud dotyčnému (dále jen opatrovanci) opatrovníka, který opatrovance v záležitostech, ve kterých je omezen k právnímu jednání, zastupuje. Nejčastějším opatrovníkem bývá osoba blízká*. Pokud dotyčný žádnou osobu blízkou nemá, může soud jmenovat veřejného opatrovníka (obec). Opatrovník má zákonem stanovené povinnosti (viz článek o opatrovnících).
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje opatrovance práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života: může si jít klidně nakoupit běžné denní potřeby, uspokojovat běžné kulturní a společenské potřeby atd.
Dokonce i když soud v rozsudku o omezení svéprávnosti např. vymezí, že opatrovanec není schopen kupovat věci hodnoty vyšší než 2 000 Kč, nemusí po jejich nákupu toto zboží vrátit. Podstatné je pouze to, zda mu takový nákup způsobil újmu. Pokud už opatrovanec stejný, plně funkční předmět již má a další nepotřebuje, může on nebo jeho opatrovník využít možnosti zneplatnění právního jednání (uzavření kupní smlouvy) a žádat vrácení poskytnutého plnění.
Podmínky omezení svéprávnosti
- Existence duševní poruchy, která není jen přechodná a která brání člověku samostatně právně jednat.
Duševní porucha nesmí být pouze přechodná (krátkodobá), vyvolaná např. stresem, náhlou depresí apod. Duševní porucha musí mít za následek neschopnost člověka právně jednat, resp. postarat se o své vlastní záležitosti.
Klíčovou roli při posuzování bude hrát závěr znalce z oboru psychiatrie. Znalce ustanovuje soud, a to automaticky. Náklady na znalecký posudek nese stát. Soud bude hodnotit, jak se posuzovaná osoba chová v obvyklých životních situacích, jak nakládá s majetkem, apod. Pouhé obtíže při dorozumívání nemohou být samy o sobě důvodem pro omezení svéprávnosti (§ 57 odst. 2 OZ) - Zájem člověka
K omezení svéprávnosti člověka lze poté přistoupit pouze v zájmu člověka (§ 55 odst. 1 OZ).
Soud je povinen zjistit a chránit zájem dotčeného člověka - nikoliv tedy zájem rodiny, společnosti nebo služby. Zahrnuje zájem člověka na ochraně jeho osoby, důstojnosti i majetku; jde o soubor jeho osobních a majetkových zájmů. - Zhlédnutí člověka
Zhlédnutí člověka znamená povinnost soudu se s člověkem, o jehož svéprávnosti rozhoduje, osobně seznámit. Zhlédnutí by měl provést soudce, resp. senát soudu, nikoliv soudní úředník. Samotné „zhlédnutí“ je v zásadě možné dvojím způsobem, buďto si soud člověka s postižením předvolá na jednání a osobně se s ním seznámí na jednání anebo se soud s člověkem a s jeho situací seznámí např. v zařízení. - Reálná hrozba vzniku závažné újmy
Je třeba určit, co je u konkrétního člověka přiměřeným rizikem a co rizikem zvýšeným či dokonce nepřiměřeným, pouze s tím rozdílem, že v tomto případě se pohybujeme v oblasti právních jednání a rozhodování člověka o právních jednáních. Hrozba vzniku újmy musí být reálná, nikoli pouze hypotetická. Může být jak majetková, tak osobní. - Plné uznání práv a osobní jedinečnosti člověka (přísná individualizace omezení)
Omezit svéprávnost člověka lze tedy pouze v těch oblastech, kde mu reálně hrozí závažná újma, právě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, tj. osobnosti člověka a jeho životní situaci. - Nemožnost využít mírnější a méně omezující opatření.
K omezení svéprávnosti lze přistoupit až v případě, že přiměřené ochrany konkrétního člověka nelze dosáhnout jinými prostředky, než právě omezením jeho svéprávnosti.
----------------
*Kdo je to osoba blízká
Za osobu blízkou se považuje příbuzný v řadě přímé, tedy předek (rodič, prarodič) i potomek (dítě), dále sourozenec a manžel nebo registrovaný partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.
**Kdo je to člen domácnosti
Okruh osob, které se mohou stát zástupci z členů domácnosti, je zákonem omezen.
a) příbuzní člověka, tj. potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, u nichž se nevyžaduje, aby se zastoupeným člověkem sdílely společnou domácnost (stačí příbuzenský vztah)
b) nepříbuzné osoby, které však musí splňovat podmínku, že se zastoupeným člověkem žily před vznikem zastoupení ve společné domácnosti po dobu min. tří let. Společnou domácností se přitom nemyslí pouze to, že osoby žijí ve stejném domě či bytě, tak říkajíc vedle sebe. Definičním znakem domácnosti je skutečnost, že osoby společně domácnost vedou a společně hospodaří. Typicky se bude jednat např. o druha a družku, nebo o druha rodiče (macecha, otčím) či dítěte (zeť, snacha).
***Definice duševního postižení nebo duševní poruchy
Pojem duševní poruchy nový občanský zákoník nijak nedefinuje, stejně tak není definováno zdravotní postižení. Jedinou definici nabízí ustanovení § 123 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, podle kterého se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.
Pojem „duševní postižení“ navazuje na definici zdravotního postižení podle čl. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením („Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“)
